V roce 2006 byl natočen dokumentární film „Touch the Top of the World“, který popisuje život Erika Weihenmayera, slepého extrémisty.
Sleduje příběh tohoto dobrodruha od jeho mládí, kdy oslepl, přes rodinné bitvy o to, aby mohl zažít normální dětství a nemusel navštěvovat školu pro nevidomé, přes jeho wrestlingové období, dále přes období, kdy vzplanul láskou k horolezectví, až po jeho skutečný a triumfální výstup na Everest.
Film ukazuje, jaké problémy při cestě na Everest vyvstávaly a naopak i jaké podpory se mu dostávalo od týmu složeného z dobrých přátel. Je neuvěřitelné, že bez zraku dokázal zdolat takové překážky. Posouváte-li se například v mačkách po žebříku, položeném nad propastí, k čemu vám je, že máte k ruce napnutá lana, když další příčku žebříku nevidíte…Nebo pokud vám někdo řekne, abyste se rozeběhli a skočili, jak nejdál dokážete, přes průrvu, jejíž rozměry nemůžete sami posoudit, kde seberete jistotu, že se odrazíte dostatečnou silou z toho správného místa…
Je to opravdu románový příběh. Podle statistik se na Everest a zpátky dostane jen jeden z šesti, kteří se o to pokusí. Cestou na vrchol, jak říká Weinhenmeyer, vás provází dvě emoce: ctižádost a strach. „Ctižádost je touha dostat se nahoru a strach je to, co vás drží při životě.“
V prvních dnech se tým probíjel ledovými poli. Kvůli Erikovi trvala cesta přes tato pole třináct hodin. Aby se dostali do dalšího základního tábora, měla jim cesta ideálně trvat polovinu tohoto času.
Existuje jedno staré tibetské přísloví, které říká: „Podstata mysli je jako voda. Pokud ji nezčeříte, zůstane čirá.“ Jinými slovy, pokud se chopíte výzvy, musíte tak udělat s jasnou myslí, bez zbytečného vzrušení, a pomalu ji krok za krokem naplnit. Přesně tak, jak to udělal Weihenmayer.
Je třeba šesti až deseti týdnů k tomu, abyste si výstup ‚natrénovali‘. Nejprve vstoupáte do druhého základního tábora a zpět, potom do třetího základního tábora a zpět, dále do čtvrtého základního tábora a opět zpět, před tím, než se postavíte poslední a nejtěžší etapě. Je to také nesmírně důležité proto, abyste se dokázali plně aklimatizovat. Technicky není Everest o tolik těžší než některé další z nejvyšších vrcholů.
To, co na cestě na jeho vrchol způsobuje úmrtí, je právě výška.
Zóna smrti se říká linii na 25 000 stopách. Když se reportéři zeptali Erika, jak se cítil, když tuto hranici překročil, odpověděl: „Měl jsem pocit, jako bych běžel maraton s igelitovým pytlem přes hlavu.“ Jak možná víte z jiných článků o tomto sportovci, Erik zvládl sestoupit na jeden zátah.
