Hudba bezesporu obohacuje život lidí. U nevidomých má tím větší význam, protože je jim — na rozdíl od jiných umění — plně a přímo přístupná. Hudba má pro ně význam estetický, etický a sociální. Estetický proto, že je jedním z mála umění, které mohou vnímat přímo a cele, bez nutnosti zprostředkovaných představ. Etický proto, že hudební činnost je něco navíc a přináší obohacení osobnosti i v oblasti charakteru. Sociální proto, že hudba je v jistém smyslu kompenzačním prostředkem a pro mnohé povoláním.
Hudební výchova jako součást výchovy vůbec má pro nevidomé velký význam. Zvýšené hudební požadavky nepřispívají jen hudebnímu vzdělání, ale také charakterovým vlastnostem a estetické výchově.
Vidomé dítě je již od svého útlého věku vedeno k tomu, aby zraku užívalo také jako prostředku k poznávání krásy. U nevidomých se v tomto smyslu využívá sluchu a hmatu. Je to ovšem z hlediska estetické výchovy oblast neprobádaná, a tak nelze uvést obecně platné závěry. Dovedeme nevidomé naučit, jak užívat sluchu a hmatu v konkrétním poznávání, ale již méně si víme rady s poznáváním estetickým a uměleckým. Nezbývá, než postupně zaplnit i tuto mezeru.
Víme, jak vidomé dítě rádo kreslí vše, co je mu milé. Kreslí nejdříve maminku, tatínka a pak vše, co je upoutá. To bez zraku nelze. O tyto aktivní vztahy ke světu by mělo být nevidomé dítě ochuzeno. Snaha o umělecké ztvárnění světa je však ryze lidskou vlastností. Tyto snahy mají i nevidomé děti. Když není taková snaha u nich rozvíjena, zaostává. Takový život je ochuzen. Proto je naší neodkladnou povinností vyrovnat se i s tímto problémem.
Nevidomé děti se rády oddávají popisu světa v literatuře. Již jako velmi malé nejraději poslouchají pohádky, které jsou pro jejich rozvoj estetického myšlení velmi cenné. Rády hmatají příjemné věci, rády se zaposlouchávají do okolních zvuků. Toho je třeba soustavně využívat ve výchově. K tomu mají sloužit jejich zbylé smysly.
