Občas, když opravuji knihy se musím fakt smát a říkám si, „jak jsou ty dětičky bezelstné“… Úryvek jedné z nich…

„Maminko, tolik se nám po tobě celý den stýskalo. Viď, Zuzano, jak se nám
pořád stejskalo?“
„To je fakt,“ přitakala Zuzana. „Byly jsme na krásné procházce za městem a
pořád mluvily o tobě. Je to štěstí, mít tak ohromně citové děti. Ale taky
odpovědnost, abys v jejich duších nic nepošlapala.“
Jarmila si přisedla proti nim na gauč a řekla: „Nejlíp, když to vy tři rovnou
vyklopíte. Rozmlátily jste porcelán po prababi, vyplavily — už potřetí —
partaj pod námi…nebo co?!“
Odpovědi nebylo třeba, neboť přikulhala do dveří. Podvraťáček velikosti
většího foxteriéra. Stál tu jak žebráček a ustrašeně koukal po nově příchozí —
po Jarmile.
„Panebože, to snad ne!“ zaúpěla Jarmila, ale hned šla k němu a vzala ho do
náruče. „Věděla jsem pochopitelně, že jednoho dne na toto dojde. Ale doufala
jsem, že to ještě aspoň rok počká. No, co nadělám. Povídej, pusinko,“ vybídla
psíka a třela tvář o jeho hlavičku, „jak se jmenuješ, jak jsi starý, jestli
jsi z útulku nebo z ulice a co se ti přihodilo s pacinkou.“
Slovo si vzala Zuzana: „Je z útulku v Somošíně a je mu prý něco míň než rok.
Nějakej kurva — ať chcípne v příšernejch bolestech — ho hodil přes plot do
útulku a on si chudáček zlomil nožičku. Veterinář ho odléčil a snad bude
chodit pořád líp, ale úplně dobrý to asi nebude, byla to škaredá zlomenina. V
útulku ho pojmenovali Pupi, ale holky mu říkají Karamelínek, protože má barvu
jako karamelka. Já jsem to zkrátila na Kari. Vyber si, jak mu chceš říkat ty.“
„Musíme to snad sjednotit, ne? Že bychom zůstaly u Kariho. Karínka?“
Adélka a Klárka se roztančily po pokoji a zpěvavě improvizovaly, až se dobraly
k rýmu: Karínek je náš malý pupínek. Naše zlatá maminka, nejradši má Karínka.
„Aspoň že jste měly rozum a přinesly malého psíka. Když vidím, jak holky v
parku muchlají hlavně ty největší psy, děsila jsem se, aby mi jednoho dne
nepřitáhly něco mezi větší krávou a menším slonem,“ byla posléze spokojená
Jarmila. „A musíme ho vykoupat.“
„Pochopitelně že už jsme ti ho vykoupaly,“ řekla Zuzana.
„Jak dlouho bude trvat, než se dozvím, že jsem si vás pro psa do útulku
poslala?“ zasmála se Jarmila.
„A taky jsme si se Zuzanou odpoledne četly v Kytici od pana Karla Hynka
Erbena, jak jsi nám to nařídila, a vůbec jsme nekoukaly na kraviny v televizi,
viď, Zuzano?“ řekla Klárka.
„Karla Jaromíra Erbena,“ řekla Zuzana. „Ano. Ty holčičky rychle vyspívají.“
„Přestaňte mi všechny podlejzat,“ usmála se Jarmila. „Ale co je od vás všech
hanebnost, že jste mi nepověděly předem, že si jedete pro pejska.“
„Co kdybys nám to zakázala?“ argumentovala logicky Klárka.
„Dozvěděla jsem se teprve dneska, že je ten útulek v tísni,“ vysvětlila
Zuzana. „A nejely jsme tam pro psa, ale jenom jsem tam vezla nějaký peníze.“
„Ty že bys měla peníze?“ žasla Jarmila.
„Zastavila jsem se pro ně u našich. No a Karamelínek se kolem holek točil.“
„Zamilovaly jsme se do něho,“ pištěly děti.
„Dobře, dobře. Ale příště se mě laskavě zeptáte a poradíte se se mnou,
než…“ Jarmila začala lapat po dechu a vytřeštěnýma očima zírala za
Zuzanina záda.
Holčičky se k Zuzaně okamžitě přitiskly a po směru Jarmilina pohledu se
neohlédly ony ani Zuzana.
Co se odehrává za jejich zády, si uměly představit.
Z balkonu se vynořil druhý pejsánek, který Jarmile musí připadat jako
zosobnění jejích slov o něčem mezi větší krávou a menším slonem.
Jarmila několikrát polkla, nadechla se a pevně řekla: „Je nádherný. Ale neměla
sis, Zuzi, pořídit radši něco menšího?“
Holčičky jak na povel začaly bulit…