Stalo se, že manželka rozhodla o koupi nové bundy pro moji maličkost. Věděl jsem, že nemá smysl odporovat, ač jsem si myslel, že ta stará je ještě dobrá. Navíc mám zkušenost, že ve starším oblečení chodím bezpečněji než v novém. Ještě se nestalo, abych nové oblečení někde důkladně nezmazal, abych se o něco špinavého neotřel a pak doma neposlouchal manželčin jedovatý jazyk, jenž mne nabádal, že snad můžu dávat trošku pozor! Ve starším oblečení se málokdy něco podobného přihodí. To samé samozřejmě platí, když mám nést vajíčka nebo skleněnou láhev. Odebral jsem se tedy pod manželčiným dozorem do příslušné prodejny, a vyzkoušel, co bylo na mne navlečeno. Potom jsem jenom slyšel, jak manželka která byla celý život rovněž prodavačka, nějaké prodavačce říká: „Já se jdu ještě podívat támhle dozadu a tak ti ho tady odstavím.“ Byl jsem tedy „kamsi“ odstaven, abych se nepletl, nepřekážel, a poté bylo se mnou různě posunováno podle toho, jak jsem té které prodavačce překážel. Pak si mne nějakou dobu nikdo nevšímal, až nějaký ženský podrážděný hlas říká: „Tak převlíkáte se, či co tam vlastně děláte??“ Zamával jsem hůlkou řkouc, že jsem tam byl odstaven a čekám na manželku. To již také slyším nějakou prodavačku: „Holky, kde je Marta?“ Smích, smích a zase smích. To pokladní se smála říkajíc: „Marta zaplatila a odešla!“ Mně, ale i ostatním v ten moment došlo, že na mne manželka, jak jsem tak stál v té převlékárně, docela obyčejně zapomněla. Když smích ustal, byl jsem dotázán, kam potřebuji odvést, abych trefil domů. Odpověděl jsem, že by mi bylo milejší, kdyby mne svedla, než odvedla a pak následovalo plácnutí do ramene a již slyším úsměvný přátelsky laděný hlas, jak s blahosklonnou shovívavostí říká: „Dědku starej ošklivej“ a opět smích. Podotkl jsem, že čím starší vůl, tím tvrdší roh. To se již, obzvláště dámy v letech upřímně smály.
Byl jsem dotázán, jakou potřebuji pomoc a jelikož žádnou, byl jsem z obchodu vyveden a ponechán osudu.
Vysvětlení je prosté: Manželka mne při odchodu z obchodu neviděla a tak si
myslela, že jsem již odešel. Nebylo by to poprvé…
Pro ženskou půlhodina v obchodě s oblečením, či látkami není žádná doba, ale co
chudák chlap?
Luboš Hocký
