Malování – lakování

Stalo se, že rodinná rada, (to je manželka) rozhodla, že naše stávající bydlení
potřebuje generální obnovu od malířů a lakýrníků.
Vymalovat kvartýr a nalakovat všechny dveře a okna nemůže dělat nějaký
melouchář a tak jsme sháněli firmu. Zeťák poradil a přivedl živnostníka, jenž
měl dva dělníky a bylo na něj spoleh – jak co se týče kvality provedené práce,
tak co se týče zlodějiny v bytě. Cena i doba provedení byly stanoveny k
oboustranné spokojenosti a tak jsme si plácli.
Ve stanovený den o osmé ráno řemeslníci dorazili a zatím co si mistr ještě
něco domlouval s manželkou, dělníci již začali igelitem přikrývat, co bylo
třeba a potom rozdělávat okna. To už jsem byl také požádán, zda se mohu
přesunou někam, kde nebudu překážet, kde nemohu do ničeho kopnout, něco
rozbít. Živnostník byl sice pojištěn, ale byla by to práce navíc. Skončil
jsem tedy na chodníku jako nějaký bezdomovec a čekal. Po nějakém čase slyším
povel: „ Jdeme, za chvilku nám to jede.“
V Domoušicích jsme se zastavili u mojí matky a když jsme se konečně
dohrabali na kopec, k našemu tak zvanému orlímu hnízdu, tak jsme zjistili, že
nemáme klíče. Manželčiny klíče dostali řemeslníci a moje zůstaly ve dveřích.
Zatímco jsem si spisovnou češtinou ulevoval, moje milovaná ženuška přemýšlela
a konstatovala: „mazej rychle na vlak, ještě chytíš vlak o jedné.“ Já blbec
ještě stále jí nadávajíc poslechl a mazal na nádraží. Teprve cestou jsem si
uvědomil, že kdybych nenadával, ale přemýšlel jako manželka, tak by nyní na
nádraží běžela ona a ne já.
U baráku jsem raději zazvonil, abych do něčeho nešlápl, něco nerozbil. Šéf mi
otevřel, dal požadované klíče, a já přemýšlel co teď. Vlak mi jel za více
než hodinku a tak jsem se mírnou oklikou odebral na vlakovou zastávku, že
počkám na lavičce.
Na zastávce u silnice býval malý stánek, kde člověk dostal vychlazeného
lahváče, frťana, cigára, housku se salámem, zkrátka co cestující mohou
chtít. Šel jsem se tam tedy také podívat. Stáli tam nějací chasníci a
popíjeli pivko a tak s úsměvem říkám: „zdravíčko pánové našíbujte mne k
okénku, mám také chuť jedno spolknout.“ Nějaké ruce mne ochotně nastrkali k
okénku a já slyšel majitelku, jak se tázala – spíše konstatovala „pivo?
pivo, studené? studené, otevřít? otevřít.“ Souhlasil jsem a optal se, zda jí
tam prázdnou láhev mohu nechat, zaplatil a začal popíjet. Nějaký chasník
mne oslovil, že mne zná atak jsme začali konverzovat. Mně během hovoru došlo,
že jsem opravdu ve vybrané společnosti. Byl mi nabídnut frťan a ač jsem se
dosti zdráhal musel jsem jej přece jen vypít. Pak jsem se dozvěděl, že je to
pravá východňárská lavorovica udělaná v Lounech. Br… bylo to hrozné.
Zastaví u nás auto a já slyším kamaráda z porcelánky, jak říká: „Luboši ty
vole kam si se to dostal? Dej si na zem klobouk ať máme do čeho házet drobné“
…a odjel.
Ve vlaku jsem se dozvěděl, co jsem měl za společnost a dostal radu, abych tam
pro jistotu vícekrát nepostával.
V Domoušicích jsem vystoupil a šel bez otálení na chajdu. Bylo to do
pěkného kopce s velkým výškovým převýšením, ale nedalo se nic dělat. Moje
milovaná ženuška, které jsem v popisované době měl plné zuby čekala i s
ruksakem a taškou u sousedů. Vyštrachám se nahoru a sousedka mi s líbezným
úsměvem sdělila, že žena šla do vsi ještě něco dokoupit. Vzal jsem tedy od
sousedů naši batožinu, vylezl posledních dvěstě metrů, odemkl a uložil maso
do ledničky, pustil elektřinu, vodu plyn a čekal.
Když se žena vrátila tak hned spustila, jak to že jsem se nestavěl v
hospodě, že tam chudinka na mne čekala. Samozřejmě s dalším nákupem. Když
jsem večer přišel k Marušce na pivko, tak se smála a konstatovala, že jsem
tam odpoledne vůbec nechyběl, že se ženuška velice dobře bavila. Samozřejmě
na můj účet a to jak po stránce společenské, tak při placení.
Poučení? Rozhodně se vyplatí více přemýšlet, než hodně nadávat!
Okolo hospody se také nechodí jako okolo kovárny…
Luboš Hoc