Jak jsem zazimovával chatu

Některý den v měsíci říjnu, to záleží na počasí, uklidíme chatičku, sbalíme se a zeťák nebo holka nás i s věcmi odveze do Loun. To zařizuje manželka. Já se postarám o chatu jako takovou. Připravím si hadici k vypuštění vody, natáhnu pastičky na myši, uklidím si dílničku a tak podobně. Poslední pohled a chatičko adié… S příchodem mrazů tam jedu již sám zavřít okna, neboť do té doby jsou zavřené pouze okenice – kvůli větrání – a vypustím vodu. Takto to také probíhalo jednoho mrazivého dne na podzim. Žena koupila pastičky na myši, dala do igelitky spolu s návnadou, svačinku pro mne, to abych náhodou nezhubl, na cestu hubana a šel jsem. Slyšel jsem za sebou jen poznámku: „Né že se tam ožereš!“ Cesta vláčkem kolejáčkem proběhla v pohodě. V Domoušicích musím okolo hospody. Jsem slušně vychovaný Čech a tak jsem tam samozřejmě zašel. Musel jsem se také dozvědět, co je ve vsi nového, že? Maruška, jako paní hospodská mne přivítala slovy: „Mrzne a lufťáci se slézají, aby zazimovali chalupy. Máš dost hnoje?“ Dal jsem si dvě pivínka, do každé nohy jedno a preventivně velký fridex, (to aby mne náhodou neroztrhl mráz)… Dorazil jsem na chatu, roztočil kohoutky, z předem napuštěné vody si uvařil kafíčko, snědl svačinu, (co kdyby se zkazila)…  Zaštrachal jsem v tašce, vyndal pastičky a… ouvej. Manželka připravila svačinu pouze pro mne. Myším do pastiček nebylo co dát. Zvedl jsem tělo, zavřel dveře, zamkl branku a seběhl do hospody. Dal jsem si dvě pivka a jeden fridex, poprosil Marušku o krajíček chleba a vyběhl na kopec. Natažení pastiček byla chvilka a přesunutí do kuchyně, kde měla podle manželky za levými horními dvířky v sektorce býti sůl, proběhlo také bez problémů. (Tu sypu do hajzl mísy aby nezamrzla.) … Sůl samozřejmě nebyla k nalezení a tak již bez úsměvu – hurá dolů do hospody. Dvě piva, fridex, vyžebraná sůl a vzhůru na kopec. Nasypal jsem sůl do klozetu, zamíchal a přidal kostku polystyrénu. Poslední kontrola omakáním okenic i oken, převléknutí a již jsem zamykal s velkou chutí dveře. Venku následovalo zkontrolování kůlny a dveří sklepa. Již delší dobu jsem pozoroval, že v mé břišní dutině není něco v pořádku. Sundal jsem tedy bundu, hodil přes venkovní lavičku a zašel za kůlnu, neboť klozet již nebyl k použití. Vše proběhlo lehce a rychle, včetně natažení kalhot. Hezky mrzlo a já byl rád, že lezu opět do bundy. Cestou na vlak jsem navštívil matku a vyslechl její monolog. Byla celý den sama se svým pejskem v baráčku a tak byla ráda, že jí někdo navštívil. Večer jsme se rozloučili a já chtějíc vědět, jak dopadli domoušičtí fotbalisti se zastavil opravdu jen na jedno u Marušky. Tam jsem také přišel na to, že mi na zahrádce vypadla z bundy „šrajtofle“. Nemám to na chatu daleko, něco přes kilometr, ale stometrový výškový rozdíl. Bylo mi také jasné, že večerní vlak již nechytím. S povzdechem jsem si řekl: „No, když si blbej“, a vyšlápl. Míjeje  stráň, na které dosud sáňkovaly děti, slyším otázku: „Pane Hocký, proč dneska chodíte pořád nahoru a dolů?“ Přiznám se, že mi dalo dosti práce naladit tvář do příjemného úsměvu a něco – cosi odpovědět. Peněženka skutečně ležela pod lavičkou a já již klidný sestupoval polní cestou k vesnici. Na horním rozcestí mne kamarád Karel, (také lufťák), který byl zazimovat, zastavil řka: „Luboš, koukám s Lídou, jak lítáš nahoru a dolů, není ti něco?“  Mé zdrcené povzdechnutí a vzteklé: „Když se něco sere, tak se to sere,“ mu bylo odpovědí. Vše jsem mu vysvětlil s dodatkem, že mne také mohl pozdravit dřív. Uznal to a chlácholivě dodal: „ Dej si pivko a já tě za chvilku, až to tu dodělám, vezmu autem do Loun.“ Sedím, sedím, piju již třetí pivo, když mi Maruška říká: „Luboš, volal nějaký Karel, že na tebe zapomněli a že jsou již v doma.“ Bylo mi jasné, že pojedu půlnočním vlakem. Bylo mi také jasné, že na nádraží půjdu sám, že mne bude doprovázet jen má bílá hůlka, družka to má nejvěrnější. Že cestou na vlak nikoho nepotkám, že je sníh a že tedy musím s alkoholem pomalu. Začal jsem ochutnávat různé nealkoholické nápoje a musím dát zapravdu lékařům, že je to nezdravé a věřím, že i životu nebezpečné. Flamendrák měl samozřejmě zpoždění. Byl přece vítr se sněhem. Konečně jsem se dočkal a kolem jedné po půlnoci jsem vystoupil z motoráčku. Ve větru a dešti se sněhem jsem kráčel lounskými liduprázdnými ulicemi k domovu. Tiché odemknutí dveří bytu, svléknutí a sladká vidina teplého pelechu se naplňovala. Manželka otevřela jedno oko a spustila svůj brumlavý monolog. Nevím proč, otevřela i druhé oko a zjistila, že jsem střízlivý! V jednu v noci! Co se dělo dál, to popisovat nemohu: Pravda je však ta, že jsem ještě té noci musel dokázat, že jsem chlap a že jsem nebyl u nějaké té rozhoď nožky. Mohu vás vážení ubezpečit, že od té doby jsem v pozdních nočních hodinách domů střízlivý nepřišel a také nepřijdu!
Luboš Hocký