V zimních měsících, kdy je toho pohybu přece jen poskrovnu a když se nudíme, tak některý hezký den vyrazíme s manželkou zkontrolovat naši chatku, náš rekreační domek. Jedeme poledním vláčkem a po vystoupení volnou procházkovou chůzí projdeme vesnicí a začneme stoupat na kopec. Řeka Ohře má v Lounech nadmořskou výšku 185 metrů, obec Domoušice, kde domek vlastníme, 400 metrů a naše orlí hnízdo 500 metrů. To znamená, že zima – počasí v Domoušicích – je občas zcela jiné než v Lounech, odkud vyjíždíme. K našemu víkendovému obydlí vede úzká úvozová cesta. Na jedné straně dvoumetrový a z druhé strany metrový břeh, nahoře pastviny, takže bývá velice často zafoukána sněhem. Jdeme takhle jednou také na kontrolu, manželka vyfintěná v kožichu a hezké čepici, hezké kozačky, zatím co já – alespoň podle jejího mínění – jako vandrák v polo teplé a napůl rozeplé bundě. Poslední dvousetmetrový úsek právě tou úvozovou cestou od posledního domku byl zafoukán, a jak žena konstatovala, tak zcela. Měl jsem na nohou boty do půli lýtek a tak jsem krátkými kroky začal prošlapávat cestu. Manželka frfňajíc šlapala v mých stopách. Vše by bylo dopadlo dobře, kdyby nezahlédla na vyšším břehu v křoví, které lemovalo cestu nějakou šípkovou větvičku i se šípky, která se jí hrozně zalíbila, a že ji teda musí mít. Kapesní nůž jsem jí samozřejmě nepůjčil a ani sám jsem tam nelezl. Považoval jsem to s otevřeným nožem za dost nebezpečné a také – kvůli nějakému manželčinu rozmaru se hned nezblázním. Došli jsme na barák, který ženuška zpovzdálí obešla, to aby viděla, zda je v pořádku střecha, okoukla, co měla okouknout, já mezitím odemkl a natáhl si pracovní plášť, neboť jsem si potřeboval najít něco v dílničce. Po chvíli slyším volání o pomoc. Vyjdu ven, a slyším manželku zezdola volat a ptám se tedy, co je? „Honem sem pojď, zapadla jsem do závěje až po ramena a určitě se udusím, když mne hned nevytáhneš.“ Vzal jsem tedy namísto své bílé hůlky pořádný klacek, o který se dá pořádně opřít, a po pastvině šel za manželčiným hlasem. Dostal jsem vynadáno, proč mi to tak dlouho trvá, že je mi jedno, kdyby se udusila a tak dále a tak podobně. Když jsem se k ní ohnul a poznal, že sjela ze břehu dolů, a že jí koukají pouze ramena a hlava, tak jsem usoudil, že bude lépe ji stáhnout za nohy dolů, pod břeh. Optal jsem se, čím to chtěla uříznout, a ona že malou pilkou a nůžkami na křoví, ale oboje že je dole ve sněhu. Odkráčel jsem tedy za jejího mohutného lamentování – co ji tam nechávám – nahoru. Snad chudinka opravdu věřila tomu, že ji tam nechám zmrznout, a po cestě již pod břehem se vrátil dolů. Nejdříve našel ve sněhu pilku s nůžkami a začal osahávat její nohy-lýtka, které byly v úrovni mého obličeje. Vyřízl jsem nějaké klacky-pruty, abych jí udělal cestu a tu moji chudinku stáhl dolů.
Byli jsme oba po pás ve vyšlapané závěji, když se na kopci objevili nějací puberťáci na lyžích. Začal jsem tedy na ně křičet, abych na sebe upozornil. To aby náhodou při sjíždění dolů do nás nenarazili. Vyjevení, nechápající u nás zastavili a vyptávali se co a jak. Když jsem jim za mohutného nadávání a zesměšňování manželky a celého ženského pokolení vysvětlil, co se událo, tak nějaká děva konstatovala, že má žena pravdu a hned vyslala nějakého kluka, aby vylezl nahoru a nařezal, co bylo třeba. Vrátili se s námi nahoru k chatě a ona dívčina, že je v nějakém výtvarnickém kroužku, křikla na kluka „běž uříznout ještě tohle a do lesa pro támhleto“… a já se jenom divil, jak kluci poslouchali. Pak se to vše něčím – nějak svázalo a prý to bylo docela hezké. Moje ženuška v sedmém nebi děkovala oné dívčině i klukům. Mládež odešla, my se převlékli, zamkli barák a odešli také. Teprve ve vlaku, když spolucestující chválili a obdivovali manželčin pugét, či co to bylo a manželka vyprávěla a chválila dnešní mládež, jsme si uvědomili, že jsme se jich ani nezeptali, jak se jmenují, abychom věděli, kdo má tak dobře vychované děti.
Bylo to však ještě v době, kdy jsme byli vedeni k tomu, abychom si pokud možno pomáhali, a nikoli k sobectví a bezohlednosti.
Luboš Hocký
