Začínám si myslet, že jsem dítě štěstěny… Od samého rána venku „krásně“ prší. To zas bude den, říkám si…
Chlácholím se myšlenkou, že třeba přestane. Musím jít na poštu. Mezitím se tedy pustím do úklidu, ač se ploužím tempem želvy, neboť naše číča Sába má zrovna své „dny touhy“, což v praxi znamená, že nejen promňoukala celou noc, ale že se plete pod nohama, kam se jen hnu. V tu chvilku si říkám „mít tak barák“ a šoupnout ji na chvilku ven… No nevadí, pomalu ale jistě jsem udělala, co bylo třeba a při poslechu bubnujícího deště je mi jasné, že kam by psa nevyhnal, Roženková bude muset. Háááá, déšť polevil a já rychlostí blesku na sebe hážu kalhoty, halenku, hřebenem přejedu vlasy, sepnu, kouknu na sebe a říkám si, že lepší to stejně nebude. Ještě boty, čapnu svou legendární tašku na kolečkách a letím. Kupodivu jde vše zatím hladce. Hurá – pošta vyřízena, nakoupeno. Drobný déšť mi nevadí, není to tak zlé… Už jsem skoro u baráku, ještě dva metry, metr a… najednou si to kolem mne doslova prosviští auto, které mne samozřejmě nahodí od hlavy k patě… (Ohleduplnost některých řidičů mne fakt dojímá). Domů jsem se tedy dovlekla nejen mokrá jak slepice, ale i od bláta. Jsem jen zvědavá, nač se mohu ještě dnes těšit. Prostě dítě štěstěny. Také si tak občas připadáte, nebo tyto „návaly štěstí“ mám jen já???
Martina
