Život bez hranic (Nick Vujicic)

Právě dělám korekturu knihy – Život bez hranic (Nick Vujicic)
Tato část mne zaujala. Je to fakt, který si uvědomuje málokdo z nás…
*
KRÁSA JE SLEPÁ
Víte, co je opravdu k smíchu? Komická je marnivost, protože jak-
mile si začnete myslet, že vypadáte dobře a sexy a hodíte se na ti-
tulní stránku časopisu People, život uštědří lekci, díky níž si uvě-
domíte, že krása je skutečně jen v očích pozorovatele a to, co je
vidět navenek, zdaleka není tak důležité jako to, co je uvnitř.
Nedávno jsem se setkal se slepou australskou dívenkou. Pořádali
jsme benefiční závod v běhu, jehož cílem bylo vybrat peníze na ná-
kup lékařského vybavení pro děti v nouzi. Té holčičce bylo asi pět
let. Její maminka mě s ní po akci seznámila a vysvětlila jí, že jsem
se narodil bez rukou a bez nohou.
Slepí lidé se často ptají, jestli si mohou sáhnout na mé tělo, aby
pochopili, co to znamená, když někdo nemá končetiny. Nevadí mi
to, takže když se holčička zeptala maminky, jestli se může „podí-
vat“, svolil jsem. Maminka jí vedla ruku přes moje ramena a přes
moji malou nožičku. Reakce dívky byla zajímavá. Byla naprosto
klidná, když přejížděla prázdné důlky v ramenou a mou neobvyk-
lou nožku. Když ale přejela rukama po tváři, vykřikla!
To bylo velice legrační.
„Copak? Vyděsil tě můj krásný obličej?“ zeptal jsem se se smí-
chem.
„Ne! Ale ty máš všude chlupy! Ty jsi vlk?!
Nikdy předtím nesáhla na plnovous. Když se dotkla mého strniš-
tě, zděsila se. Řekla mamince, že je smutné, jak jsem chlupatý! Dí-
venka měla svou vlastní představu o tom, co je přitažlivé, a roz-
hodně na svém seznamu neměla můj plnovous. Nedotklo se mě to.
Byl jsem rád, že mi někdo připomenul, že krása je rozhodně v očích
(a v doteku) pozorovatele.