Po téměř probdělé noci, v důsledku příšerného vedra, navzdory puštěnému větráku, jsem dle očekávání vstala s pocitem, jakoby mne někdo práskl do hlavy. Ukecala jsem se a štrádovala si to do koupelny na vlažnou sprchu… ta zabrala vždy. Následovala snídaně. Čaj, domácí veka, máslo, to bohatě postačí. Stejně člověk nemá chuť na jídlo. Pomyslela jsem si. Vše bylo připraveno na stole, jen se mi zachtělo na onu místnost, kam i císař pán chodí pěšky a poněkud se tam zdržela. Ne nebudu vysvětlovat proč, nebojte. 😀
Když jsem se vrátila, prosvištěla kolem mne naše Sába, jak ohnivá čára. To nikdy nevěstilo nic dobrého. „Noooooooo, tak se podíváme, copak jsi provedla tentokrát – mrcho“ řekla jsem nahlas.
Nic jsem nenašla… Sába se spokojeným výrazem zas seděla na okně a sledovala mne. „No tak nic no… výjimečně jsi nic nepro…“ nedořekla jsem. Čapla jsem veku, že si kousnu a? no jasně, máslo bylo fuč. Veka byla tak důkladně olízaná, že jsem na moment zapochybovala o svém duševním zdraví a že jsem cvok, který si jí prostě nenamazal. Znáte takovej ten psí pohled, jakože já nic, já muzikant a jsem vlastně strašně smutnej chudinka jo? Tak ten na mne nyní vrhala naše číča Sába a vydatně se u toho myla, protože měla máslo div ne za ušima. „Dobře ti tak, nemáš krást mrcho“. Řekla jsem jí a „mrcho“ zdůraznila. To se vždycky nafoukne. V tom okamžiku seskočila dotčeně z okna a odkráčela si to jak mňau dáma do vedlejší místnosti. No a já zas o něco moudřejší a poučenější, že nesmím na stole nechat prostě nic, jsem si dala čaj a šla vařit oběd. Přeju vám všem dobré chutnání krásný dník lidičkové a lidičky…
Martina
Rozvalená Sába
