Vzhledem k tomu, že naše kočka Sába je kramářka, zavírám ji na noc do předsíně.
Tak jsem učinila i včera. Jak si tak spím, sním si svůj sník, najednou mi něco huplo na hlavu.
Lekla jsem se tak, že v tom momentě by se ve mně krve nedořezal. Zaječela jsem něco jako „fůůůůůůůůůůůůůůůj“. Sába na mě připitomnělele koukala, očividně spokojená, že se dostala do mé postele. No tak to ne milá zlatá, pomyslela jsem si a číču prostě vzala a šoupla za dveře. Přesvědčila jsem se ještě, zda jsem je pořádně zavřela a šla si zas lehnout. Už, už jsem se nechala zas unášet na obláčku, tak jsem chtěla zaujmout mou oblíbenou polohu na boku, když v tom má ruka spočinula na čemsi chlupatém. Tak rychle, jak já byla v pozoru, to si ani neumíte představit. Při pohledu na vytřeštěné oči Sáby jsem zařvala, „Mrcho jedna, jak ses sem dostala uh“ a už jsem jí zas nesla za dveře. Vztekle kňourala, ale nebylo jí to nic platné. Tentokrát mi trvalo déle, než jsem zabrala a furt jsem měla blbej pocit. Takovej ten, jako když vás někdo pozoruje. Otevřela jsem oči a? no jasně, vedle postele mne hypnotizovala Sába. Fakt to semnou málem švihlo. Když zahlédla, že jsem vzhůru, hup a už se mi zas nakýblovala do postele. Věděla jsem, že už neusnu, tak jsem jí nechala. Jen pro zajímavost jsem jí před chvilkou šoupla za dveře a vyčkávala, jak to ta mrcha dělá. Třikrát hupsla na kliku a bylo vymalováno… Tak jo, dnes budu muset prostě a jednoduše otočit kliky, jako když byli synátoři mrňousové a naučili se zdrhat. Paráda. Pak že zvířata nejsou chytrá. Chá, chá… Kde se momentálně válí asi říkat nemusím, žeju… Jinak krásný dník všem přeji lidičkové a lidičky.
Martina
Kočka – Sabrinka
