V klídečku si opravuju knížečku a čekám slušně oděná na kámoše, který asi desetkrát volal, že se URČITĚ DOPOLEDNE staví na kafe a abych hlavně byla doma. Pokaždé jsem řekla, že ano a čekala. Sice jsem si přivstala, abych nevypadala jak strašidlo a zrovna bych se ještě válela… No samozřejmě nepřišel a ani nezavolal. Tak jsem si svlékla halenku, páč bylo teplo a opravovala knihu, už jen v kraťasech a podprdě dál. Cosi mě šimralo na zádech. Asi vlas, pomyslela jsem si a nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Chechtala jsem se nad výroky Jana Wericha, když tu najednou bááááááááááááááááác. Strašlivá, ale fakt strašlivá bolest mezi lopatkama. Zaječela jsem, vylítla, slzy v očích a zahlédla už zdrhající Sábu. Švihala takovým fofrem, že nevybrala v kuchyni zatáčku a napálila to přímou čarou do zdi. Přiběhl kluk, co že se to tu stalo. Musela jsem vypadat jak tydýt, protože se začal chechtat na celé kolo. Sába mě vyděšeně pozorovala z bezpečné vzdálenosti. Říkám klukovi: „Ty brďo co to bylo??“ – Sehnul se a v dlani měl maličkatou mušku a povídá: „No coby, koukej, co si nána na tvých zádech ulovila“… Myslela jsem, že jí rozškubnu vejpůl, ropuchu mrňavou. Po prvotním šoku jsem se jako – tako vzpamatovala a pokračovala dál v opravě, když tu pojednou TÝ DÝ… Náš zvonek, (nonstop jak v posledním tažení, ačkoli má nové baterky). No prostě takovej chcípáček… Přišel jiný kámoš, kterému jsem zrovna včera dala jeden rohlík pro mamku (má ty mé moc ráda, tak jí tu a tam, když peču, něco pošlu). Taky sem mu dala marmošku a zavařené ryngle. Krom rohlíku sem mu to vše hned nacpala do batohu s tím, že rohlík pak veme do ruky. Pochopitelně ho tu nechal. Přišel, sedl si a já mu říkám: „Hele, jak chutnal mámě rohlík?“ sem si myslela, že se bude smát, že ho zapomněl….
Jeho odpověď mě dostala do kolen. Prej: „No hele snědli sme ho s mamkou ještě teplej,“ (pekla jsem odpoledne a on přišel k večeru, takže si ho ohřál leda v kapse. Kdyby ho tedy měl :D) a pokračoval dál: „byl úúúúúúúúúúúúúúúúúúžasnej, mamka straaaaaaaaaaaaaašně moc děkuje a zas ti pošle vajíčka.“ No chválil rohlík, div ne do nebe. Nemít ho vedle sebe na lince, uvěřila bych mu na sto pro. Nevěděla jsem, jestli se tlemit, nebo ho něčím majznout po hlavě. Zdržela jsem se, smích udusila v sobě, ruce nacpala do kapes a v duchu si jen ulevila slovy: „Ty seš fakt vůl“, nebo tak něco a hlavou mi prolítlo, že měli rohlík, jaký svět neviděl. No co, hlavně že jim chutnal, žeju? Rohlík, nebo jitrnice, to je fuk. Mít po ruce obušek, asi ho trefím.
Martina
