Tak jsem si zas trhla kolosální vostudu
To si tak vykračuju hlemýždím tempem, směr „sámoška.“
V duchu si opakuju co koupím, abych nebrala blbosti, na druhou stranu, abych nezapomněla hlavně to pitomé savo, které kupuju už tejden, žeju, sůl a tak… no klasika. Zpěváčci ptáčkují, bzučilky mouchají, svítíčko sluní a já nevím absoluto, proč jsem si vzpomněla zrovna na tudle ptákovinu. Přijde mi to vtipné, tak se zasměju. Asi dost nahlas, páč se kolemjdoucí udiveně otáčí a čučí na mě jak na zjevení, co spadlo z višně. „Abyste se nezbláznili“… pomyslím si a kráčím dál, již s vážnou tváří. Konečně krám. Při vstupu se prohlédnu od hlavy k patě. Znáte ten pocit, když na vás každý pobaveně čumí, že? „Ne, nejsem ani špinavá, ani vorvaná, netlemím se nahlas, tak vo co gou?“ říkám si… Čapnu savo, chleba, sůl, něco málo do ledničky a pádím k pokladně, v zádech cítím posměšné pohledy snad všech zúčastněných. Fuj, konečně jsem venku a domů to střihnu přes pole. Když jsem konečně sama, znovu se prohlédnu, sáhnu na vlasy, jestli nemám třeba „kohouta“… Vše je cajk, nechápu proč na mě teda tak civěli, ale cítím nějakou zradu. Konečně doma, uf. Strhám ze sebe oblečení a koukám na záda, zadek, nikde nic. Jdu do koupelny kouknout na ty vlasy a…. při pohledu do zrcadla ječím jak střelená a tlemím se jak pitomá… Než jsem odešla do krámu, napila sem se totižto z půllitru limonády a jakože sem si přihla fest, abych neměla cestou „žížu,“ když je to vedro. Ano, přátelé – byla malinová – já měla hubu doslova jak klaun. Normálně tydle srágory nepiju, ale že tu máme hnusnou vodu, nepohrdla jsem, a výsledek byl tedy excelentní. Ponaučení? Příště než vylezu z baráku zkontrolovat kompletně, nebo zacpat nos a napít se tý hnusný břečky. Na druhou stranu jsem pobavila půl Bystřice a třeba mě od nynějška budou považovat za tu celebritu.
Martina
