Při dnešním pečení mrkvového cukroví jsem si naplno uvědomila, že ta naše číča fakt není normální.
Synátor vykrajoval, já plácala na cukrátka marmeládu a Sába nás doslova hypnotizovala. Jednou mě, pak zas jeho. Nedalo mi to, řekla jsem jí, že je strašidlo a že to by nebaštila. Nic naplat, přešla k Lukymu, sedla si a pokračovala dál v žebrání. Když jí oslovil, naprázdno polkla, začala vrtět ocáskem. Jen kňourání mne utvrdilo v tom, že fakt není pes.
Povídám: „Sim tě hoď jí kousek toho těsta. Zjistí, že to nebude a půjde někam chrápat.“ Nad tím jejím pohledem by se ustrnul i kámen. Jak jsem pravila tak učinil a kousek jí hodil. No co myslíte? Pustila se do toho, jakoby 14 dní nedostala nažrat.
Bejt tu někdo z ochránců zvířat, polituje jí. Pomyslela jsem si a vyprskla smíchy. Zbaštila to, olizovala se div ne na zadku a spokojená, že si kousek vyžebrala, odkráčela jako ta největší kočičí mňaudáma.
Krásný dník vám všem přeju
Martina
Cukroví
