To sem včera byla ve zdejším marketu. Nic mimořádného. „Mlíčko, píp, chlebíček píp“…No co, asi to prodavačce lépe jde, když si nahlas předříkává. Když ale řekla „čtyři rohlíci, dva housky“, to jsem nevydržela a lidi, nelidi, prostě sem vyprskla smíchy. Chudinka na mě nechápavě koukala. Řekla jsem jí, že to řekla moc hezky, abych se jí nedotkla. Ona na to pohotově, to víte, děti vás naučí hned… V duchu jsem pátrala, leč nevypátrala, jakou perlou mne obohatili synátoři. Leda snad svou bezelstnou upřímností na veřejnosti, kdy by se člověk kolikrát hanbou zahrabal pod zem. Příklad: „Hele mami, ten pán má vlasy jak pochcanou slámu“, (nutno dodat, že mi padla brada až na zem nad výrazem, pochcanou…) Tiše jsem šeptala, že takto ošklivě se nemluví… Syn přikývl a najednou vykřikl: „Jééééé, hele mami ten pán s pochcanou slámou odchází“. No jo i o tom život je. V ten moment bych chtěla být mouchou nebo nejlépe neviditelná. Krásný dník vám všem přeji, lidičkové a lidičky…
Já jdu vyhnat tu naší nádheru, co má čumák věčně zabořenej v květináči s bramborama. Jak vidí zelený, sežrala by to. Jde o kočku, mimochodem… Pak na vás kouká psíma vočima, já nic já muzikant, známe, žeju???
Sába a její nevinný kukuč
